Když mi kdysi kamarád na narozeninové oslavě říkal, že za hranicí ultra se člověk mění a začíná něco nepopsatelného, říkala jsem si, že na to nikdy nemám. Na druhou stranu jsem si pohrávala s myšlenkou zjistit, jaké to je. Na LH24 extreme race se mi to náhodou povedlo. Co se za hranicí nachází?
LH24, první dvacetičtyřhodinovka
Vybrat si LH24 winter extreme race, jež je zároveň mistrovstvím ČR v horském maratonu jako závod, ve kterém zdolám své první ultra, bylo docela odvážné rozhodnutí. O to víc, když jsem na přihlášení díky covidu zapomněla a vzpamatovala se až necelý měsíc před závodem. Chápete správně – příprava nulová.
Zážitky nezačínají slovy: „Když jsem seděla před TV a pojídala salát..“
Normální člověk by se na to vykašlal, jenže já ani parťák nepatříme k většinové společnosti trávící život před TV ládujíce se pizzou. Milujeme hory a víme, že zážitky, které jednou povyprávíme dětem nezačnou „když jsem seděla před TV a pojídala salát..“ A tak máme sbaleno, cíl závodu je jasný – užít si to.
1, 2, 3 blížíme se k magické hranici
První dva okruhy, kdy se brodím cca 2km sněhem konzistence písku, mi dávají jasně najevo, že to nebude žádná divočina. Přibývající výškáče začínají být cítit stejně jako klesající teplota a vichr při zdolávání závěrečných půlkilometrových „cikcaků“ před vrcholem. Aby to bylo správné dobrodrůžo, v prvním okruhu mi zamrzá voda v láhvi, v druhém v camelbacku. Naštěstí závodí i Filip z Jahůdek, a tak dehydrataci díky jeho radám zažehnávám doslova za 5 dvanáct.
Třetí okruh (byť to tak podle časovky nevypadá) je solidní mordor. Všude tma, některé části trasy nepoznávám a věřím, že jdu dobře. Míjí mě pán, ptá se „jde to?“ S beznadějí v hlase odpovídám „ne, trápím se s tím.“ Uklidňuje: „nestresuj se a jen jdi, nevnímej ostatní, prostě jdi.“ Poslechnu ho, stejně mi nic jiného nezbývá. Vzpomínám si na kamarádku a říkám si, že to co prožívám je procházka růžovým sadem, ve srovnání s ní. Zanedlouho jsem na vrcholu – „Kačo, to je pro tebe!“. Seběh nabíjí novou energií.
Moment, kdy se všechno láme
Do čtvrtého kola se mi nechce. Naštěstí mám parťáka, který tempa a závodění nehrotí a nemá blbé kecy typu „kdyby nebyla tak pomalá, mohli jsme rubat i 12 kol.“ Říkám mu: „já tam nechci, musím?“ Připomíná mi, že po půlnoci se to láme, teď jsou na trati závodníci. Vzpomínám si na slova kamaráda, který mi popisoval rozbřesk – když vyjdu, stihnu ho při seběhu. Dochází mi, že když vydržím cupitat ještě 3km, překonám hranici svého nejdelšího běhu. Zvedám zadek a jdu.
Paradoxně necítím bolest a jde se mi lehce. Tedy do momentu, kdy cítím uvolněný nesmek. Naštěstí se dá jít i s jedním. Hustě sněží. Se zapnutou čelovkou to vypadá jako star wars. Klouzající boty víc vysilují, cítím hlad, dávám gel a vím, že mám energii na 2h. Bohužel v zimě dochází energie nějak rychleji, po necelé hodině mi klesá cukr, začíná se mi motat hlava a já vím, že jsem nahraná. Hroznový cukr zůstal v basecampu. Naštěstí potkávám turistu, který mě zachraňuje gelem. S novou energií se rodí nová myšlenka – pohni ať parťák stihne úsvit. Tmavě modrá obloha napovídá, že nastane co nevidět a nabíjí energií. Něco se zlomilo a já to rubu z kopce hlava nehlava, hlavně ať to taky stihne. Dostávám se do stavu flow, že svítí 50km na hodinkách téměř nevnímám.
Život je otázka priorit
Jsem u Sepetné, odpípnu dokončení kola, parťák je už připraven na předání a já volám „ještě to stihneš.“ On mi s úsměvem odvětí: „já vím, zvu tě na snídani.“ A tak sedíme na snídani, vím že by v pohodě stihl ještě jeden okruh, který by nám vynesl 7. místo v kategorii. Místo toho si užíváme snídani, 12. místo v kategorii máme na háku, stejně tak 33. ze všech.
Cíl užít si to se oběma splnil a to je podstatné. Také vím, že nejen ve sportu, ale i v životě platí slova Sri Chinmoye „Nemožné si nejdříve představuji a končím tím, že ho dosahuji.“
A jak to bude s východem slunce na horách? Ten samozřejmě někdy dáme, protože společné zážitky dělají jakýkoliv vztah a děti neuslyší „když jsem seděla u televize a pojídala salát..“
