V životě nás občas potkají situace, které nám obrátí život vzhůru nohama. Některé jsou příjemné, jiné ne. V zásadě je jedno, zda jsou příjemné či nikoliv. Klíčové je, jak se k nim postavíme, čímž do jisté míry rozvíjíme svou osobnost.
Představte si situaci, kdy jedete na kole, najednou cítíte, že je něco špatně, pak tma a nic. Otevřete oči, zjistíte, že jste na zemi. První myšlenka, co se mihne hlavou „ty vole já žiju„. Chcete se zvednout, nejde to. Periferním pohledem vnímáte sanitku. Najednou jste v nemocnici a snažíte si vzpomenout, co se vlastně stalo. Verdikt tříštivá zlomenina klíční kosti, operace nutná, zní jakoby z dáli. Vypadá to na pár týdnů bez běhu a nucený návrat do bodu 0, tedy do stavu, kdy je člověk vděčný i za chůzi. Tehdy ještě netuším, že těch pár týdnů se protáhne na téměř půl roku.
První týdny po operaci bylo nutné zůstat v naprostém klidu. Pro člověka, který byl zvyklý mít den napěchovaný aktivitami a trénovat 5x týdně, je absolutní klid něco nepředstavitelného. Na druhou stranu, jsem vděčná za to, že žiji. Raději pár měsíců bez běhu než léčit komplikace.
Lidé se mě ptají na detaily z pádu. Marně se snažím vzpomenout, co se vlastně stalo. Neúspěšně. Kamarádka se mě ptá „pomůže ti to k životu?“ Nepomůže. „Tak to nech plavat.“ Je to jedna z nejlepších rad, které jsem dostala. Mnohdy řešíme něco, co v horizontu několika let nebude důležité a ulpíváme na mrtvém bodě.
Odpočinek využívám ke čtení. Četbu rozšiřuji především o výzkumy z oblasti traumatologie a fyzioterapie. Srovnáním se zahraničními výzkumy vidím, že máme sakra dobré zdravotnictví a úspěšnost léčby tříštivých fraktur závisí na tolika faktorech, že je léčba vysoce individuální. Přecházím na knihy, na které „nebyl čas.“ Přes knihy zaměřené na mentální tréning se dostávám k Sri Chinomy.
Učím se relaxační a dechová cvičení (Wim Hoff), meditovat a zjišťuji, že přísloví o náročných situacích prověřujících přátelství, je pravdivé. Nejen to. Vidím podporu známých z širokého okolí. Jsem za všechny vděčná, bez nich bych se z toho asi nevyhrabala.
Měsíc po operaci můžu shodit dlahu. Konečně se cítím jak normální člověk, a ne uvězněná jak želva v krunýři. Prvotní nadšení vyprchá s prvními rehabilitacemi. Docházím k názoru, že filmy o zraněných sportovcích s mnohaměsíčními rehabilitacemi jsou založeny na skutečnosti.
Myslela jsem si, že jsem z tréningů Muay Thai poměrně zvyklá nevnímat bolest. Fyzioterapie mi ukazuje, že se to teprve učím. Ve srovnání se s Muay Thai je i sparring procházka růžovým sadem. O rychlejší chůzi, si stále můžu nechat zdát.
Docela mě překvapilo, že stačilo pár týdnu nehybnosti a funkce svalů klesla na minimum. Zvednout ruku do úrovně ramene trvá skoro čtvrt roku, a to kromě dvou hodin rehabilitací třikrát týdně, cvičím denně i hodinu. Na sobě krásně vidím, jak může být pro některé lidi náročné vrátit se zpět ke sportu. Nejde jen o hlavu a chtít se vrátit do formy, ale hlavně o náročnou každodenní „práci“, aby svaly zase začaly poslouchat a tělo fungovalo jako namazaný stroj. Půjde to? Co pro to udělat? To se dočtete v sérii navazujících článků.