Kde není cesta, tam si ji vytvořím. Osobní blog pro všechny, kdo se nebojí jít vlastní cestou.
Poslední týdny se kolem mě začínají od různých lidí množit otázky „Trénuješ, když ti zrušili všechny závody?“ a „Jak vlastně trénuješ?“ popřípadě „Jak zvládáš nudu v karanténě?“ Trochu mě překvapí, že tyhle otázky slyším i od lidí, kteří ještě nedávno na sockách (sociálních sítích) sdíleli obsah s povzbuzujícími life-quotes a statusy kopírujícími myšlenky nejrozšířenějších webů zaměřených na koučing a dokonce i od sportovců.
Kdybych slyšela „chceš zrychlit, zpomal“ někdy v lednu, asi se tomu i zasměji. Ovšem v tu dobu mi moc do smíchu nebylo. Sedět s nohou v ledu, diagnozou „počínající zánět plantární fascie a achillovky“, zákazem běhu a za 2 týdny kontrola, není zrovna to, po čem běžci touží. Po 3 týdnech, kdy jsem si jen tak na pohodu naběhala 195km, do toho vesele trénovala Muay Thai a Crossfit, si tělo řeklo prostě dost.