V Rakousku ještě chvíli zůstáváme a míříme si to rovnou do Vídně. Díky ucpaným dálnicím tam přijíždíme až večer. Zlatou hodinku jsme nestihli. Kdo by čekal od Rakouské metropole krásně nasvícené památky, byl by na omylu. Dokonce ani historické centrum, zapsané na seznamu UNESCO, bylo utopené ve tmě.
Rakušané jsou evidentně ekonomicky smýšlející národ. Narazit v centru na wifi bylo umění, což značně zkomplikovalo booking ubytka. Jsme v půlce fototripu a každodenní vyhledávání, bookování, balení a vybalování, začíná být únavné. Míra adaptibility klesá se stoupající frustrací z téměř nulového focení.
Je zbytečné propadat beznaději, a tak pokračujeme dál a přijíždíme k majáku pár hodin před rozbřeskem. Konečně možnost dohnat spánkový deficit, yes! Radost z upadání do kómatu mi netrvá dlouho. Než se naději cítím lomcování a „děleeej, prošvihneš východ slunce“. Že by se mi dvakrát chtělo ven do silného větru, se zrovna říct nedá.
Na rozvahy, zda má cenu brát do vichru stativ, není čas. V polospánku beru veškerou fotovýbavu a jde se na věc. K molu s majákem vede jediná cesta. Napravo jezero, nalevo jezero. Kreativitě o dvou přímkách, se meze nekladou. Ani vítr nehodlá polevit, nyní oceňuji tíhu fotobatohu. Naštěstí na východ slunce nečekáme dlouho. Jsem zachráněná. Na experimentování s dlouhými časy můžu zapomenout, vítr to nevzdává. Vycházející slunce podstatně zvyšuje šanci, že neumrznu…
Další pozitivum nemusím ani vymýšlet, je v hledáčku. Vycházející slunce, propůjčuje majáku příjemný narůžovělý odstín a ta hnědozelená voda Neziderského jezera vypadá přijatelněji. Jen co se slunce vyhoupne nad horizont, je zalitá září celá krajina kolem. Romantika jak blázen. Východ slunce, vůně vody a vlny narážející o kameny doslova nabíjí energií. Užívám si to.
Neztrácíme čas a jedeme do Maďarska. Krajina plyne, hodiny ubíhají a my přijíždíme do země červené papriky, vína a pálivých klobás. Zadluženost Maďarska je znát nejen na kvalitě silnic, ale také na domech, které míjíme. U některých přemýšlím, zda se v nich dá vůbec bydlet. Některá města vypadají jako města duchů. Nikde nikdo, polorozbořené domy střídají krajinu a méně rozbořené domy. Nadšení z ochutnávání cizích jídel mě poměrně rychle opouští, dokonce mě přešel i hlad.
Přijíždíme k Balatonu, moři pro chudé. Největší jezero střední Evropy s průměrnou hloubkou 3m, nabízí dost možností k sportovnímu vyžití. Silný vítr rozbouřil vlny natolik, že lidé berou surfy a užívají si přírodní živly. V Maďarsku však nezůstáváme, než se naději, sedím zase v autě a míříme si to směr Chorvatsko, kde nakupujeme zásoby, protože nás čeká ještě dlouhá cesta.
Ano, míříme do Bosny a Hercegoviny. Tímto jsme během 24h hodin projeli čtyřmi státy, naspali necelé 4 hodiny a ujeli rekordní počet kilometrů. Aspoň zatím, den totiž ještě neskončil. Mezitím co Čižmi řídí, přemýšlím o životě. Je fajn si uvědomit, jeden nekompromisní fakt.
Všichni máme den 24h dlouhý a je jen na nás, jak ho využijeme. A o tom to je, život je jedna velká hra.
