Letos jsem díky zranění o své účasti na ostravském Rainbow run opravdu pochybovala. O běhu si mohu stále nechat zdát, víc jak rychlejší chůzi srůstající klíční kost prostě nedovolí. Na druhou stranu mám na závodě spoustu dětí, které očekávají mou podporu a když moje začínající běžkyně zahlásí „tak já ten závod teda zkusím, vezmu i švagrovou,“ je rozhodnuto.
Dorazíme do Ostravy, vyzvedneme si startovní balíčky a chystáme se na start. Před závodem si užíváme barevné nebe. Za několik minut jsme barevní všichni a přemisťujeme se ke startu. Atmosféra je přátelská a veselá, všichni se baví.
„Já to asi neuběhnu.“ A jéje, předstartovní nervozita graduje. „To je v pohodě, já to jdu, nemůžu ještě běžet.“ V krátkosti vysvětluji a ukazuji techniku Chi-running, kterou se učím od ledna, jež je v mém podání zatím jen Chi-walking. „Rychlou chůzi zvládneš, zkus jít, jak jsem ti ukázala a těch 5 km dáš na pohodu.“
Je odstartováno. Předbíhají nás stále další a další lidi. „Nás každý předbíhá.“ Reaguji s úsměvem „to nevadí, my je předběhneme chůzí na 3 km a na konci závodu budeš mít sílu přidat.“ Závodění pouštíme úplně z hlavy, užíváme si rychlo-chůzi, rozebíráme techniku běhu a rozesmíváme okolní běžce. Na třetím km skutečně míjíme skupiny lidí, kteří již nemůžou. Jiní si zkracují trasu. Zkrátka každý pojal závod po svém.
Kousek před cílem jeden z organizátorů hecuje, načež se holky rozběhnou a jedou bomby až do cíle. Jakmile jsem došla i já, vítaly mě s nadšením a medailí kolem krku. „To byl můj první závod, stále nemůžu uvěřit, že jsem to celé uběhla.“ Jejich radost mě nabíjí a těším se, až zase budu moct běhat. Před odjezdem proběhne pozávodní photo-session, prohlídka areálu a relax, kdy si užíváme endorfiny.
Rainbow run je neměřený závod. Důležité je užít si spoustu legrace, nějaké časy, tempa a dokazování si, kolik mám natrénováno, jde stranou. Je skvělou příležitostí hlavně pro začínající běžce. Mohou si na něm vyzkoušet, jestli by je závodění vůbec bavilo, uběhnout svou „první pětku“ a zažít atmosféru, která je téměř srovnatelná s měřenými závody. Mimo jiné je závod určen pro rodiny s dětmi a všechny, kdo si umí užít zábavu na plné obrátky. Rainbow run mi dal novou zkušenost. Nemohla jsem ho sice běžet, nicméně jsem mohla rychlochůzí podpořit začínající běžkyně a ukázat jim, že se závodů rozhodně nemusí bát. Na Rainbow run je krásně vidět, že z běhu by měl mít člověk především radost, a ne to dělat pro nějaké tempíčka, tepovky, zlepšování osobek a podobných limitů, které sice mohou pomoct v tréningu, ale ve finále vezmou běhu celé jeho kouzlo. A to my nechceme 🙂