V lednu mi v hledáčku závodů letošní sezóny utkvěl ALIS RUN – Bystřický běh s úsměvem. Výtěžek ze startovného putuje spolku Nikdy nejsi sám…, který zajišťuje volnočasové aktivity pro handicapované děti a snaží se pomáhat tak, aby i handicapovaní prožili kvalitní život.
Dalším lákadlem jsou slova hlavní organizátorky Aleny Cienciałové: „Mým osobním přáním je, aby každý, kdo se zúčastní tohoto závodu, měl úsměv na rtech, prožil si svůj osobní příběh, své štěstí, radost, euforii a zapomněl na starosti všedních dní.“
Bystřický ALIS RUN je mým prvním závodem nad 10 km, nepočítám-li Army Run, Spartan Race a další OCR závody, kdy chvíli odpočinete při zdolávání překážek. Koukám na trasu závodu a převýšení odhadované dle fotky trasy slibuje přinejmenším nevšední zážitek. Dalším poprvé je počasí, kdy běh ve 2°C boří mé „pod 10°C neběhám.“
Den D, posledních 15 min do startu a mě pomalu dochází, proč na startovce na 11 km není zrovna narváno. Hlášky závodníků „Dáme zpočátku výklus, pak poběžíme jako B7“ nebo „Alis si dám jako tréning na cross maraton“ mě moc neuklidnily. Na startu se rojí borci v oddílových tričkách a mě dochází, že jsem mezi profíky. Měním strategii „pojedu bomby“ na „přežijeme“. Odpočet 10, 9.. křičím spolu s moderátorem, nemám vlastního trenéra jako profíci, tak se musím vyhecovat sama. Pohodový začátek se s prvním kopcem mění po necelém kiláku v lehčí zápřah.
Kopce jsou delší a prudší, než jsem čekala. Záhy se mění moje vnitřní hecování „super, není mi zima“ na „jsi holka z Goralie, zaber“. V té době netuším, že stoupák bude pokračovat minimálně 4 km. Na 2 km mi po letmém pohledu na Garminy dochází, že se můj odhad délky a převýšení terénů sekl asi o 3km a 250m… to nechceš. Poslední km před občerstvovačkou jsem si sáhla regulerně na dno. V ten moment jsem ocenila tréningy thaiboxu, kdy nás trenér učil nevnímat bolest, soustředit se a zabrat.
Konečně se objevila občerstvovačka, následovala rovinka a šance trochu vyklepat nohy, nebe existuje. Následovala nejlepší fáze závodu – sběhnout kopec.
Konečně běžím jak normální člověk a můžu si naplno užívat krajinu. Maximální relax. Na posledním kopci se ke mě přidává pes. Místo zakousnutí se do nohy mě předbíhá, tím ještě vyhecuje tempo. Tempo si udržuje ještě chvilku na rovince, pak se začíná motat pod nohama. Z psa motivátora se stáva pes vybržďovatel. Psa přestává závodění bavit a zůstává u pána, který ukazuje směr.
Samozřejmě, že jsem přeběhla odbočku, díky čemuž mě dobíhají ostatní. Nezbývá, než na posledních km zabrat. Na posledním km mě předbíhá holka, která si dává ALIS RUN jako tréning na cross maratony. Napálila maximálku, chytit jí bylo skoro bez šance.
Zbývá cca 800m a mě předbíhá ještě jedna holka. Nasadím temp, ale objevuje se cílová rovinka, chybí mi na ni sekundy… i to je sport.. někdy stačí zabrat o stupeň víc. ALIS RUN je pro mě skvělá zkušenost. Přestože končím na 5. místě, byl to super závod, který jsem si maximálně užila. Úsměv na rtech mi rozhodně nemizí, ALIS RUN je skvělá příležitost, jak pomoct těm, kdo to nejvíc potřebují – handicapovaným dětem, dospělým a jejich rodinách a to je daleko víc, než nějaké závodní časy.
Děkuji Aleně Cienciałové a celému jejímu týmu za tuto příležitost a za parádně připravený a zorganizovaný závod. Přeji hodně štěstí v následujících ročnících.