Běžecký festival v centru Ostravy patří bezpochyby mezi závody nabízející parádní podívanou. V závodě měří síly profesionální běžci, naše maratonské legendy, závodníci z různých států, například z Keni.
Pokud se rozhodnete běžet, můžete si vybrat hned z několika závodů: Maraton, 1/2 maraton, 1/4 maraton, štafety na 6 x 6 km, Charity RUN anebo pohodový Nordic Walking. Ani děti nepřichází zkrátka, pro ně jsou připraveny Běžecké závody pro děti všech věkových kategorií. Běželo se tedy i s kočárky.
Ostrava City marathon jsem si vybrala proto, že startovným přispíváme na oddělení neonatologie Fakultní nemocnice Ostrava. Letos organizátoři přispěli krásných 61 250 Kč. Výtěžek ze startovného dostane ostravská pobočka organizace Nedoklubko a z celkové vybrané částky poputuje 46 250 Kč na oddělení neonatologie FN Ostrava. Tým běžců Fakultní nemocnice rovněž patřil mezi nejpočetnější.
Rozhodla jsem se běžet 1/2 maraton. Půlku jsem závodně ještě neběžela, byla to pro mě výzva. Vzhledem k tomu, že nemám žádného trenéra, který by mi ladil techniku běhu, vytvořil mi tréningový plán a radil ohledně výživy tak, abych podala co nejlepší výsledky, prala jsem se s tím sama. Minulý rok se mi celkem dařilo umisťovat se na bedně, tak proč se neposunout dál.
Vytvořila jsem si tréningový plán na půlmaraton, ve kterém jsem kombinovala intervaly, kopce a long-runy. Ani po 2 letech jsem se zatím neproběhala do stavu „bez běhu nemůžu žít“, takže součástí přípravy zůstal thaiský box, crossfit a kolo. Muay thai v sobě kombinuje kardio, výbušnost a částečně i sílu, což se docela zásadně projevuje v zlepšování časů.
Co čert nechtěl, v dubnu jsem si na jednom z tréningů zablokovala bederní páteř tak šikovně, že cokoliv jiného než rychlejší chůze, bylo za hranicí bolesti. Následoval nutný relax, rehabilitace a úprava tréningových aktivit. Po dvou měsících jsem byla konečně schopna pomalého běhu. Do závodu zbývaly tři měsíce. Plán „pojedu si závodním tempem“, se rozplynul. Cílem se stalo „nějak uběhnout 21 km“.
Během 2 měsíců jsem se přes Muay thai a krátké běhy dostala na 15 km bez bolesti. Zařadila jsem první long-run, kdy na 16 km začala táhnout šlacha v kotníku. Zkušený běžec by věděl, že to není dobré a přešel z běhu do chůze. Mě hlavou běželo „už jen 2 kiláčky, to dáš“.
A dala jsem to.. s natrženým svalem a doporučení lékaře odhlásit se ze závodu. Možná poslední umírající naděje, anebo moje tvrdohlavost, ale snu zaběhnout si půlmaraton jsem se nevzdala. Následovala další pauza, rehabilitace a úprava tréningových aktivit. Jediná nebolestivá aktivita byla muay thai.
Měsíc nato přichází den D. Stojím na startu, hlava natěšená na první závodní půlmaraton. Noha otejpovaná a vedle mě ledově klidná Keňanka. Bude to dobrý den, užiji si to.
Najednou odpočítáváme 10,9, zakřičím si svoje go a běžím. Koukám na hodinky tempo 4.30, začínám brzdit i očima, abych se dostala na své rozběhové tempo. Přepálit začátek na tak dlouhém běhu fakt nechceš. Trochu mě rozčilují předbíhající davy, ale co už, chci si to užít, takže save power.
Po 5km vzdávám zpomalování tempa a udržuji si svých „závodních“ 5.30. Na 7km začínám propočítávat, za jak dlouho uběhnu půlmaraton, když si udržím své tempo. Vzhledem k tomu, že mě matematika nikdy nijak zvlášť neoslovila, na 10 km pouštím výpočty z hlavy a kochám se přírodou. Dneska si to chci jen užít.
Za sebou slyším „předběhni ji“, „dáš ji“, „přidej“. Za chvíli mě předbíhají slečna s klukem ve stejném dresu, hecující se stejnou self-motivací. No co, profíci se asi takhle motivují, běžím si po svém dál. Najednou mi trnou ruce. Je mi jasné, že nebude trvat dlouho a začnou trnout nohy a přijdou křeče. Tetanie je zrádná, nikdy nevíš, kdy přijde. Stávkuje už i hlava. Mám sto chutí vykašlat se na celý závod a jen tak odejít pryč z trati. Koukám na hodinky, necelý 18 km. Spočítám si, že když to teď napálím, budu trpět maximálně 15 minut. To není moc, a tak to napálím.
Nevnímám okolí, bolest ani křeče. Najednou běžím poslední kopec, poslední zatáčku a dobíhám pár ve stejném dresu a divnou self-motivací, který mě před x km předběhl.
Hlavou bleskne „předběhni je, bude sranda“ a já zrychlím na své historicky nejrychlejší tempo. Holku jsem předběhla 100 m před cílem, kluka o 2 kroky. Radost malého dítěte se dostavila téměř okamžitě. Další radost se objevuje se zjištěním výsledku, kterému se snažím uvěřit ještě dalších 30 minut. Skončila jsem 12.
Jak je to možné, netuším. Šla jsem si užít závod a podpořit dobrou věc. Cíl splněn, vše ostatní je krásný bonus.