Objevit v sobě sílu

Život nás prostřednictvím náročných situací učí. V situacích, které jsou pro nás nové si osvojujeme dovednosti, které nám chybí anebo máme nedostatečně rozvinuté. Jinými slovy zkoušíme, co zafunguje. Ne vždy je hned první námi zvolený postup efektivní. Postupně si osvojujeme nové a nové dovednosti. Hodně náročné situace nám umožňují v sobě objevit vnitřní sílu. Tu je potřeba rozvíjet.

Ne vždy máme kolem sebe lidi, kteří nás podporují a fandí nám. Můžeme se setkat se slovy jako „neznám nikoho kdo by se s tím trápil tak dlouho…“, případně „nedokážu si představit, že bys…“ Lidé nás často srovnávají sami se sebou – se svými představami, jež mohou být diametrálně odlišné. Mají jiné zkušenosti, jiné priority, jiné hodnoty.
Kdysi jsem dostala radu „nedívej se na ostatní, nesrovnávej se. Jsi jiná, oni taky. Jeď si svoje. Doktorát je tvůj projekt, věř si a dělej vše tak, jak nejlépe dovedeš“. V roce 2011 jsem úspěšně obhájila doktorskou práci. Dnes vím, že to byla nejlepší rada, kterou tehdy dostala. Když se nad tím zamyslím, funguje nejen při studiu, ale vlastně ve všem.
Říká se, že jsme utváření několika lidmi, které si pustíme do své blízkosti. A právě tito lidé nás ovlivňují, inspirují, usměrňují. Mimo to nám dodávají odvahu, podpoří nás, poradí nám. Proto bychom si je měli vybírat s patřičnou opatrností a hýčkat jak nejdražší diamanty.

Sílu, kterou v sobě máme, musíme stále rozvíjet. Není nám dána někde z hůry. Což znamená, že se sami k sobě musíme chovat s láskou a respektem. Když neumíme dát lásku sami sobě, jak ji dáme ostatním? Vztah sami k sobě reflektujeme chtě nechtě svému okolí a podle toho se k nám ostatní také chovají. Nelíbí se ti, jak se k tobě druzí chovají, fajn změň sám sebe. Někdy stačí málo – říct si „to zvládnu“, jindy je nezbytné taktně někoho upozornit, že takto se mnou nikdo jednat nebude.

Vnitřní sílu je potřeba doplňovat relaxací a meditací. Pobyt v přírodě je doslova balzámem na duši. V práci se honíme jak psi. Po práci je trendy neustále překonávání se, dosahování vytyčených cílů a vypnout umí stále méně lidí. Naštěstí máme děti, kočky a psy, kteří nás svými potřebami upozorňují, že na světě nejsme sami.
Mimochodem děti jsou těmi nejlepšími trenéry. Stačí s nimi párkrát zajít ven a ve chvíli, kdy se vám vůbec nechce, jsou první, kdo stepují oblečení u dveří a popohánějí. A právě nadšení, které vidíme u dětí, bychom si měli hýčkat až do dospělosti. Lidí bez radosti ze života, jenž ztratili smysl své existence je kolem nás spousta.