O blahodárném vlivu přírody asi nikdo nepochybuje. Příroda nás však učí mnohem víc. Prostřednictvím přírody chápeme, kdo vlastně jsme, uvědomujeme si jací chceme být a učíme se, že nemáme moc nad vším, co si zamaneme. Jak? O tom jsou následující řádky.
Mnozí lidé chodí do přírody relaxovat. Je tam klid, čerstvý vzduch, uklidňující zpěv ptáků a spousta harmonicky sladěných barev. Vydáme-li se na procházkou přírodou, stačí nám půl hodinky a jsme jak znovuzrození. Každodenní oddych v přírodě by měl být součásti našich životů.
Ne nadarmo se říká, že nejlepšími doktory jsou zdravá strava, voda, dostatek spánku, pohyb, relaxace a pobyt na čerstvém vzduchu. Poslední tři jmenované entity splňuje již krátká procházka nebo běh přírodou.
Jak chápeme pomocí přírody, kdo vlastně jsme?
Jednoduše. Když se vydáme na výlet do hor (čím vyšší, tím lepší), vyžaduje i i obyčejná chůze určité úsilí. Po chvíli stoupání, jež je namáhavé a stále nevidíme konec, si leckdo říká: „už tam budu? Kolik ještě?“
Zvláště pak dlouhá namáhavá stoupání nás nutí hledat v sobě sílu a učí nás nevzdávat se. To je klíčové i v životě. Mnohdy stačí dát své snaze o stupeň víc a přiblížíme se k vysněnému cíli.
Zejména prudká stoupání nás učí jít krůček po krůčku. Někdy nastane i moment, kdy překonáme sama sebe a uvědomíme si svůj potenciál (viz. Moment, kdy překročíš sám sebe). A tehdy se otevírají nové možnosti. Uvědomujeme si, co jsme již dokázali, v čem tkví naše rezervy, anebo zda skutečně chci dosáhnout onoho cíle. Zkrátka, najdeme v sobě sílu, cítíme na co máme, na co ještě ne a zda nám stojí za to snažit se dál.
Příroda je ta, kdo má poslední slovo
Občas si vysníme svůj cíl, tvrdě za nim jdeme a nastane něco, s čím nepočítáme. Něco, co nám může naše snažení zmařit, případně cíl není takový, jaký jsme si vysnili. I to se v životě stává.
Například stoupáme několik hodin strmým kopcem, bolí nás celý člověk a po dosažení vrcholu, na který jsme se tak těšili, se začne počasí měnit z minuty na minutu. Právě takové počasí nám nachystala Babia Góra, nejvyšší dominanta slovensko-polských Beskyd.
Jeden by mohl být naštvaný, že se tahal s těžkou fototechnikou až na vrchol, protože čekal krásný výhled na hřebeny Beskyd, zvláště když počasí vypadalo hodně nadějně. Na druhou stranu, příroda změní naše plány lusknutím prstů a učí nás brát život takový jaký je. Není potřeba se hned ze všeho hroutit.
Když se umíte těšit z maličkostí, najednou máte radost nehledě na to, že výhled kazí mlha, která by se dala krájet, fouká ledový vítr a grády tomu dodává osvěžující déšť. Kdekdo by byl naštvaný, my si užíváme klouzající kameny, řev medvěda z dáli, pohled na barevné muchomůrky a černožlutého mloka.
A právě příroda je ta, jenž má poslední slovo. Ta, která nás učí uvědomit si kdo vlastně jsme, vnímat všemi smysly a užívat si život naplno i přesto, že si cestu stále vytváříme.
