Třetí den, čtvrtá země, Vaduz a Lichtenštejnsko

Následující den jedeme do Lichtenštejnska, čtvrté nejmenší země Evropy (160m2). Brousíme si zuby na Vaduz, konkrétně na tamní hrad postavený už ve 12. století, po kterém bylo hlavní město Lichtenštejnska pojmenované.

Naneštěstí je pro veřejnost uzavřen. Stále tam žije knížecí rodina. Kolem hradu se klikatí silnice a nad ní cesta do lesa. Hledáme výhledy, ze kterých by byl Vaduz vidět jak na dlani. Po zkušenosti se slimáky jsem na další kilometry v nohách ready.

Les je úžasný, jsou tam snad nejvyšší duby, jaké jsem kdy viděla, míjíme studánku a dokonce i výhled jsme našli, avšak na město. Nutno zmínit, že Lichtenštejnsku diktuje průmysl, takže historické budovy nečekejte. Zato jeřáby, které nás provázejí celou dovču a úspěšně nám překazily 70% dobrých fotek, se nám ani tady nevyhnuly.

Jakmile máme nafoceno, vracíme se zpět do Lindau. Cestou dáváme zastávku na večeři, Lindau je zasekaný, takže maják a zlatou hodinku stíháme tak tak. Maják u Bodamského jezera je nejjižnějším bodem Německa, jsou na něm hodiny a naproti se honosí socha lva. Vyhlídku z majáku musíme oželet, je zavřený. Mezi lvem a majákem projíždějí lodě do přístavu. Přístav lemuje parčík a osvětlují restaurace, romantika jak blázen.

Nastává první zrada od Nikonu, přestala fungovat dálková spoušť. Vy, kdo fotíte ze stativu, si umíte představit, že je to docela prekérka.
Jakmile level beznaděje dosáhne 9/10, jde ego stranou a prosím o pomoc zarytého Canonistu. Nikon je zrádce, nejede ani po zásahu vyšší moci. Jsem nucena posunout své dovednosti fotit v krizových podmínkách o level výš, děkuji.
Po několika hodinách nastavování foťáku, stativu, čekání na závěrku, modlení se „ať to není mázlý“ a hledání neotřelých pohledů, mě veškeré nadšení pro focení opouští. Vítr od vody jsem čekala, ale že mi nebude stačit ani svetr a mikina?! Čižmi se na nápad jít domů tváří jako bych spadla z višně, je mi jasné, že loví top foto a čekat bych musela minimálně dvě hodiny. Ok, nebudu dráždit kobru bosou nohou, beru klíče a jdu do auta.

Jakmile se vymotám z přístavu, zjišťuji, že Lindau ve dne a v noci jsou dvě rozdílná města, netrvá dlouho a jsem dokonale ztracená.
Zapomněla jsem zmínit, že když fotím, soustředím se zejména na focení, což podstatně snižuje počet orientačních bodů, které je nezbytné si pamatovat.
Po hodině bloudění nemám k hysterii daleko. Čižmi už asi taky dofotil, protože zvoní telefon a z něj „Kde (cenzored) jseš?!“ Říct „u jezera“ někomu, kdo má naopak vytříbený orientační smysl, je jak přilít benzín do ohně. Až do Rakouska, kde spíme, panuje „tichá domácnost.“ Přestože večer nekončí úplně happy endem, říkám si „think positive“, orientační smysl sice pokulhává, ale nebyl to špatný den. Přehrávám si v hlavě Vaduz, duby, maják.. a jsem zvědavá, co přinese zítřek.