Nastává den D a my vyjíždíme z Prahy. Abych byla přesnější.. popojíždíme… a je to dost na bednu. Nechceme ztrácet drahocenný čas, a tak jsme vyrazili hned po práci, což si s sebou vybírá daň v podobě kolon. Nakonec se po hodině vymotáme z Prahy a svištíme směr Německo.
Další zpoždění nabíráme postáváním na německých dálnicích, kdy dopravu komplikují nehody. Všímám si prvních kulturních rozdílů mezi řidiči. Ti němečtí nedělají naschvály, neházejí myšky, nevybržďují. V kolonách se drží u kraje, aby mohla záchranka v pohodě projet, což podstatně zkracuje čekání.
Náročnost cestování je znát po nějakých 8h strávených za volantem. Mám sice výborného řidiče, ale není stroj, takže to kempíme „in the middle of nowhere“ někde před Füssenem. Jsem unavená jak kotě, takže spaní v autě na punk mi opravdu nevadí. Čižmi vytahuje eso z rukávu, otevírá střešní ono, můžeme koukat před usínáním na hvězdy, paráda.
Ráno nás vítají hory obalené v mlze, díky kterým nevnímám ani teplotní šok. Ve srovnání s ČR je v Německu o dobrých 10°C méně. Cestou vidíme zámek a jezero. Cíl je jasný, nafotit Neuschwanstein s jezerem. Forggensee, páté největší jezero jižního Německa, obklopené horami odkrývá další zámek. Google maps ujišťují, že se jedná o Hohenschwangau. Během cesty k zámkům několikrát zastavujeme, protože „tady je super pohled pro focení“ anebo „z téhle strany ho ještě nemám.“ Nevadí mi to do té doby, než šlapu bosou nohou na slimáka. Kdo by taky čekal, že tráva, přes kterou se musíme dostat k místu, vhodnému k focení, bude ráno pokryta rosou a přezouval by si kvůli ní žabky za pevnou obuv.
Pro dobrou fotku je potřeba se trochu obětovat, a tak se snažím pištění tlumit rukou přes pusu. Když dobíhám na vyhlídnuté místo, zjišťuji, že nás od jezera dělí sráz, smůla.Po několika podobných zastávkách mi dochází, že fotit s Čižmim znamená běhat s fotovýbavou jak protržená koza a hledat ten nejlepší pohled. Zanedlouho (tzn. horizont 3h) míříme cestou přímo k zámkům. Děkuji Němcům, že je postavili v poměrně dostupném terénu a relativně blízko sebe. Čižmi natěšen na focení nasadil tempo a mizí někde v dáli.
Za muži a tramvajemi se neženu. Jdu si svým „enjoy the nature“ tempem, sem tam něco cvaknu a užívám si dovču. Cestou míjím vodopád, nastává krize. Zjišťuji, že od posledního kafe uplynulo dobrých 18h a naděje na další, je v nedohlednu.
Najednou se před námi tyčí Hohenschwangau. Zapomínám na krizi a snažím se v davu najít místo, odkud bych vyfotila uglydolla Gato DeLuxe, avšak bez lidí. Gato je zanedlouho hvězdou, neb se kolem něj hromadí turisté s hláškami „It’s so cute“. Je fajn sledovat, jak se s ním někteří i fotí, aniž by věděli, že ta plyšová potvora je moje. Dávám se do řeči s jedním z fotítcích se kolemjdoucích a zjišťuji, že je z Austrálie.
Teď je na řadě Neuschwanstein, snad nejznámější zámek Bavorska, často označovaný za nejromantičtější místo Německa. Není divu, že se dostal do nejednoho filmu a stal se protagonistou mnoha pohádek, je nádherný. Romantické rozpoložení střídá pocit absolutní hrůzy a děsu. Čižmi mi „zapomněl“ říct, že se fotí z mostu. Přesněji z mostu, který je ocelový, burácí pod ním obrovský vodopád, na který je vidět skrz most, protože je drátěný. Jako bonus fouká silný arktický vítr. Pro někoho, kdo má panickou hrůzu z výšek, je to topovka v překonání se.
Challenge accepted. Vkročit na most nebylo zas tak těžké, tlačil mě dav. Na mostě bylo totiž tolik lidí, že jakýkoliv pohyb zpět byl nemožný. Pohled na masy burácející vody pode mnou vzbuzuje respekt. Asi je strach opravdu jen v hlavě, protože mě víc rozčiluje arktický vítr, než možnost spadnout do vodopádu. Přede mnou se rozkládá zámek v celé své kráse. Musím uznat, že ten pohled za překonání paniky opravdu stál.
Po době čekání až Čižmi nafotí nejromantičtější stavbu Německa, dost dlouhé na to, abych promrzla na kost, ho vítám pohledem rozzuřeného pitbulla. Naštěstí patří k inteligentnější části populace, vytuší, že je zle a bez poznámek vytahuje svou bundu a jídlo. Jsem zachráněná. Je fajn cestovat s fashion guru, který je připraven na cokoliv.
Poté jedem do Lindau, čeká nás Bodensee. Největší jezero Rakouska, Německa a druhé největší Švýcarska. Vzhledem k tomu, že je to ledovcové jezero, koupání mě zrovna neláká. Pár plavajících nadšenců se v něm našlo. Už když míjíme maják, Bregenz s velkolepou operou přímo na jezeře a přejíždíme kempovat do Schweizu, víme že zůstaneme více než den. Nakonec zůstáváme v Campu Mexico. Ono když jedete na dovču, kde jste každý den v jiném státě a chcete toho vidět co nejvíc, musíte na nějaký komfort v podobě čtyřhvězdičkového hotelu zapomenout. Camp čistý, sprchy i toalety vytírají každou hoďku a ve stanu spíme na nafukovací matraci. Za mě dobrý.
Neztrácíme čas, zabereme místo a mizíme fotit večerní město. Užívám si světla, lodi brázdící Bodensee a operu. Dnes dávají Carmen. Mimochodem diriguje Lukáš Vasilek z Benjamin Lack (ČR). Někdy po půlnoci upadám ve stanu doslova do komatu. Zítra nás čeká Lichtenštejnsko.. asi.. plán totiž měníme za pochodu.
