Kdybych slyšela „chceš zrychlit, zpomal“ někdy v lednu, asi se tomu i zasměji. Ovšem v tu dobu mi moc do smíchu nebylo. Sedět s nohou v ledu, diagnozou „počínající zánět plantární fascie a achillovky“, zákazem běhu a za 2 týdny kontrola, není zrovna to, po čem běžci touží. Po 3 týdnech, kdy jsem si jen tak na pohodu naběhala 195km, do toho vesele trénovala Muay Thai a Crossfit, si tělo řeklo prostě dost.
V klidu jsem vydržela dva dny, pak začala šrotovat hlava… „co když nestihneš natrénovat na HV Beskydy?“… „když vynecháš hodně běhů, kdy se dostaneš zpět do formy?“… „opravdu se to léčí až půl roku?“ Mohla jsem brečet a litovat se, anebo se s tím nějak poprat. A tak jsem zburcovala nejlepší fyzioterapeuty, které znám, abych se naučila rehabilitovat a mohla co nejdříve vyběhnout. Naštěstí lékaři RHB oddělení v Nemocnici Karviná ví a ví i moje trenérka, která mi ušila tréning na míru. Za 2 týdny skutečně vybíhám. Asi osud, ale potkávám kluky z NVPP, kteří se přizpůsobují mému šnečímu tempu a předávají zkušenosti. Zkouším jejich rady, zjišťuji co je Chi running, jak vylepšit techniku běhu tak, abych si nekoledovala o další přemožené vazy.
S Michalem dáváme dohromady recovery training plan, sladí mi tréningy Muay thai, crossfitu a zároveň postupně navyšovat objem běhu. Jde to skvěle, až do února, kdy si při zavazování bot bloknu SI skloubení. Bolest jako prase a to nechceš. Léky proti bolesti nezabírají, chůze je mordor a sedět víc jak 20 min taky. Chtělo se mi brečet, takhle na longy nikdy nenatrénuji. Jirka Jiroušek mi posílá Běžkyni, abych přešla na jiné myšlenky a zmírnil mi tak krizi. Běžkyně je fajn, do doby než Lizzy Hawkerová začne popisovat krajinu a pocity při běhu. Chybí mi to a nemožnost hýbat se je horší. Drží mě jen myšlenka, že nastavit hlavu na pozitivní přístup, budu potřebovat v závodech, a tak hledám cesty, jak na to.
Fyzio Beskyd mě dostává díky cíleným cvikům z nejhoršího. První dny cvičení jsou hodně přes bolest. Nedá se svítit, cvičení postupně uvolňuje blokády. Nezbývá než 2x denně překonat bolest a utřít slzičky. Pocit, že nevíte jak dlouho to bude trvat i přes cvičení, je ubíjející.
Z krize mě dostává trenérka Lucka. „Zkus vizualizaci“, říkala. Vysvětlila mi, jak na to a já zjišťuji, že je to něco, co mi brutálně nejde, o to víc mě to baví.
Zároveň mě kluci z NVPP učí cupitat, což bolí mnohem méně než chůze. Učím se od nich jak relaxovat a chápat běh. Ono učit se od lidí, kteří běhají 10 let bez zranění 200km závody je úžasné.Do běhu má moje cupitání stále daleko, nicméně tempo je opravdu to poslední, co řeším. Je mi jasné, že jakékoliv přetížení mě vrátí zpět na začátek, a to nechci.
Než se naději, cupitáme si to s kamarádem z Lomné na Skalku dlouhým mírným stoupáním, u kterého mám po 3km pocit, že umřu. Naštěstí Renda rozptyluje, čímž mi umírání zpříjemňuje. Je vidět, že má bohaté zkušenosti s vedením a svaté nervy. Být v jeho pozici já, už by na mě za to moje brblání letěla šiška. Na 11 km zjišťuji, že mám stejný čas jako loni na Alis run. Tehdy jsem se hnala jak o závod, utavila se a na posledních 500m přišla o bednu.
Dnes si běžím na pohodu. Nechápu nic. Pomalu mi dochází, co znamená „chceš zrychlit? Zpomal“… převýšení je totiž stejné, čas taky a zároveň se nikam neženu. . Nevím, jak se mu to povedlo, ale užívám si to. Najednou mi dochází, že už nejsem v recovery, ale uprostřed tréningu.