Kde není cesta, tam si ji vytvořím. Osobní blog pro všechny, kdo se nebojí jít vlastní cestou.
The life is a great journey, enjoy every little step
Poslední týdny se kolem mě začínají od různých lidí množit otázky „Trénuješ, když ti zrušili všechny závody?“ a „Jak vlastně trénuješ?“ popřípadě „Jak zvládáš nudu v karanténě?“ Trochu mě překvapí, že tyhle otázky slyším i od lidí, kteří ještě nedávno na sockách (sociálních sítích) sdíleli obsah s povzbuzujícími life-quotes a statusy kopírujícími myšlenky nejrozšířenějších webů zaměřených na koučing a dokonce i od sportovců.
Kdybych slyšela „chceš zrychlit, zpomal“ někdy v lednu, asi se tomu i zasměji. Ovšem v tu dobu mi moc do smíchu nebylo. Sedět s nohou v ledu, diagnozou „počínající zánět plantární fascie a achillovky“, zákazem běhu a za 2 týdny kontrola, není zrovna to, po čem běžci touží. Po 3 týdnech, kdy jsem si jen tak na pohodu naběhala 195km, do toho vesele trénovala Muay Thai a Crossfit, si tělo řeklo prostě dost.
Nebudeme si nic nalhávat, učení nepatří zrovna k oblíbeným činnostem našich dětí. Anglický jazyk zažil od 90. let, kdy se u nás začal pořádně vyučovat i na základních školách, značný boom. Trh je dnes zavalen učebnicemi, časopisy, zrcadlovými knihami, audioknihami a dalšími pomůckami, ve snaze zpříjemnit cestu učení. Efektivita učení jazyků v ČR stále pokulhává. Děti, ač začínají s jazykem už ve školce, případně od první třídy, ani za 9 let studia mají problém s běžným rozhovorem anebo četbou jednodušších textů. Jiné děti například v Norsku běžný rozhovor či přečíst knížku zvládají na pohodu už na druhém stupni ZŠ. Kde je zakopaný pes?