Kde není cesta, tam si ji vytvořím. Osobní blog pro všechny, kdo se nebojí jít vlastní cestou.
Letos jsem díky zranění o své účasti na ostravském Rainbow run opravdu pochybovala. O běhu si mohu stále nechat zdát, víc jak rychlejší chůzi srůstající klíční kost prostě nedovolí. Na druhou stranu mám na závodě spoustu dětí, které očekávají mou podporu a když moje začínající běžkyně zahlásí „tak já ten závod teda zkusím,“ je rozhodnuto.
Den jako každý jiný, sluníčko svítí, ptáci zpívají a já makám v home office. Začalo to nevinně… „Pojď s námi na Kozubku“… „Mě se nikam nechce“… Dokončím práci a podvědomě vytahuji sportovní věci ze skříně… „Doběhnu vás, budete můj support tým a počkám vás pak na Kozubce.“ V plánu mám opalovačku, 15km max a naučit se ťapkat s novými hůlkami. Jdu jen na 15, tak na co jídlo, balím rychle vodu, hůlky a triko s dlouhým rukávem pro „co kdyby náhodou.“
Poslední týdny se kolem mě začínají od různých lidí množit otázky „Trénuješ, když ti zrušili všechny závody?“ a „Jak vlastně trénuješ?“ popřípadě „Jak zvládáš nudu v karanténě?“ Trochu mě překvapí, že tyhle otázky slyším i od lidí, kteří ještě nedávno na sockách (sociálních sítích) sdíleli obsah s povzbuzujícími life-quotes a statusy kopírujícími myšlenky nejrozšířenějších webů zaměřených na koučing a dokonce i od sportovců.