Příprava na triatlon začala někdy před rokem, kdy mně rehabilitace dohnala do bazénu a já si řekla, že místo obávaného RHB cvičení, začnu raději plavat. Tenkrát si mě vzal pod křídla Břetislav Marosz, donutil mně strčit hlavu pod hladinu a drtil techniku až na úroveň „přijatelné“. Drily v bazénu byly v porovnání s kolem, procházkou růžovým sadem.
Postavit se strachu čelem
Trenér thaiboxu nás učil stavit se svým největším strachům čelem. Bylo mi jasné, že pokud se chci na kole ještě někdy v životě projet, bude to boj. A taky že byl. O výběr a precizní technický stav kola se postarali kluci z Bike Hospital. Věděla jsem, že mě kolo v terénu podrží, nicméně ubrečeným sjezdům po lesních šotolinových cestách, jsem se nevyhnula. Na start Větřkovického triatlonu jsem šla s vědomím, že hraji vabank. Buď si dám DNF nebo to dojedu.
Běh jako třešnička na dortu
V běhu se cítím silná v kramflecích. Vím, že ho zvládnu i po plavání a 20km na kole. Co jsem trochu podcenila byl fakt, že triatlon se vyhrává především na kole, takže 20min časový skluz za soupeřkami nedoběhnu, ani kdybych letěla jak tryskomyš. Na druhou stranu můj cíl je vyzkoušet si první triatlon v životě a maximálně si ho užít. Umístění na bedně mám tradičně na háku.
Jak jsem si užila triatlon?
Kolo byl už větší oříšek. Sjezdovkové stoupáky bylo potřeba sjet, kdy pohodlný travnatý chodník střídala obávaná šotolina a dokonce i bahenní lázeň. Na travnatém kopci zjišťuji, že láska k sjezdům „tam ještě pořád někde je.“
Nakonec si užívám milovaný běh. Byl mi skutečnou odměnou.
V cíli zjišťuji, že jsem jediná holka v kategorii, která si troufla na dlouhou trasu. První místo v kategorii potěší. Celkem nás bylo na Větřkovickém triatlonu 7 odvážných. Nejvíc žen se přihlásilo do kategorie hobby, kde měly jen 10km na kole. Tuto kategorii jsem zvažovala ještě před závodem. V hobby kategorii bych byla 3, nicméně cíl nebyla bedna, ale užít si svůj první závod, a to se maximálně povedlo.
Nejskvělejší však byla atmosféra na závodech. Když okolní soupeři zjistili, že jdu na závod poprvé, začali radit, uklidňovat, vyprávět jaký byl jejich první triatlon, díky čemu jsem se na závod svým způsobem těšila. Tak přátelskou atmosféru jsem na závodech ještě nezažila. O to víc těší, že výtěžek z akce jde na podporu handicapovaných.
Velké díky patří rodině, která mně v těchto vylomeninách podporuje a Michalovi za parádní sestavování tréninkových plánů.