Hledáte-li trailový závod s vlnitým terénem, v krásné přírodě a příjemnými hliněnými stezkami, patrně vám utkví v hledáčku Valašský Hrb. Legendy nelhaly, běh po hřebeni Valašska je jedna velká kochačka.
 Na trase nejsou kopce. Respektive ne takové, aby přinutily člověka přejít do chůze. V tom je ukryta největší záludnost závodu. Tedy aspoň pro ty, kdo rádi přepalují starty a ty, kdo odpočívají při chůzi v kopci.

Valašský Hrb začíná školit

Aby toho nebylo málo, na 5km se mi rozjíždí rýma, kterou přecházím s vědomím, že v zimě mi taky teče z nosu, takže nic hrozného. Po 2km vzdávám dýchání nosem a přecházím na ústa. Podcenila jsem pyly. Za chvíli mám žízeň jak na Sahaře. Naštěstí potkávám vysmáté Jahůdky, kteří nápad „kašlu na to jdu dom“ v pikosekundě rozptýlí.

Do 20km válčím s dechem. Můj běh připomíná úprk astmatického mopse a pocit, kdy tělo chce a může, ale nemá kyslík, je frustrující. Zbývá 10km, nějak to dolezu. Soustřeďuji se na techniku a sladkou odměnu, kterou mám v autě v cíli závodu. Celkem to funguje. Dokonce se hecujeme s růžovkou, kterou záhy ztrácím za sebou.
Pouhé 3km do cíle, zkusím to napálit. Jen co mi proběhla myšlenka hlavou, zasáhne vyšší moc a dostávám záchvat kašle. Břišní svaly zažívají středověk. Nezbývá než přejít do chůze. Dokonce mně doběhla růžovka. „Konečně jsi tady, už jsem si myslela, že jsem se ztratila.“ Růžovka má taky smysl pro humor: „Koukala jsem na tebe, abych věděla kam mám jít.“ Kdyby jen věděla, že moje orientace je instinktivní natož jakkoliv racionální. Nakonec se mi podařilo popadnout dech, ale růžovka se nenechala a o 8s mi utekla. Pravda, popichovat lidi, kteří mají za sebou několik let běžecké kariéry a na kontě běhy typu B7, se nevyplácí, ale je to sranda.

Co říct závěrem?

Nakonec jsem skončila 38. ze všech žen a 17. ve své kategorii, takže žádná sláva. Mám co zlepšovat, ale právě to mně na běhání tak baví. A hlavně – neběhat s rýmičkou.