Moment, kdy překročíš sám sebe

Náročné situace přicházejí do života jako vlny v oceánu. Klíčové je, jak se k nim postavíme. Můžeme si v nich lebedit a utápět se v sebelítosti, anebo je změnit. To, jak se k nim postavíme záleží jen a jen na nás.

Život mě naučil, že když se mi něco nelíbí, je potřeba to změnit. Jistě si říkáte „to se lehce řekne.“ Taky se mi to lehce řeklo, jenže já nechtěla mít ruku ochrnutou do konce života, nahánět chleba po kuchyňské lince, abych si mohla na něj namazat pomazánku, ani být závislá na okolí v každodenních činnostech. A tak jsem si šla za svým jak beran.
Začala jsem malými krůčky. Ze sportu jsem věděla, že když chceš v něčem excelovat, musíš makat pravidelně. Každodenní rehabilitace byla nezbytná. Bolest, strach z bolesti, slzy, každodenní přemlouvání a uvědomování si, že prostě musím, bylo na denním pořádku. Snaha zapojovat ruku do běžných činností, procházky, otužování, zase rehabilitace. Přes to všechno byly pokroky stále minimální.

Z okolí jsem slýchávala „jsi bojovník, to dáš.“ V hlavě „tak do toho mám daleko, bojovníci nebrečí. Ok dám tomu ještě týden.“ Nezdolnost je super věc, ale sama o sobě nestačí, musíte i věřit.

Síla víry se projevila v pozici kočky, kdy jsem měla zvednout pár cm nad podložku zdravou ruku. Nešlo to. Ruka se nepohnula ani o píď a následovalo slzavé údolí. Kamarád, kterého jsem připravovala na maturitu, zvýšil hlas a řekl „ty vole věř té ruce trochu.“ Strach vystřídalo maximální soustředění na oslabenou ruku a mantra „udržíš to, dáš to.“ a najednou to opravdu šlo. Sice pár centimetrů, ale bylo to tam. Slzy radosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Překročila jsem sama sebe.
Dalším zlomovým momentem bylo „vlez mi na záda“. Vodu jsem milovala odmalička, proto jsem jí využila i k rehabilitaci. Hýbat rukou ve vodě bylo fajn. Moct si zaplavat jako ostatní… to je sen. Naštěstí mám ve svém okolí trenéry plavání, jež se věnují kromě závodění i záchranářství. Stačilo se domluvit se k vodě. Najednou slyším „vlez mi na záda.“ Cukla jsem se „tahle se mnou nebudeš mluvit.“ Uklidní mě „chyť se mě za rameno, poplaveme spolu“. Nejistotu, že se utopíme, jak psi rozpráší pes plavoucí kolem nás. Plaveme. Nemůžu tomu uvěřit. Najednou plavu i sama. Sice s jednou rukou, ale jde to.

Vidím, že když něco opravdu chci, musím si za tím jít. Stačí malé krůčky. Zkoušet, zkoušet a zase zkoušet je zlaté pravidlo vedoucí k pokroku. Platí nejen v učení se, trénování, ale také v rehabilitaci a když se nad tím zamyslíme, pak vlastně v čemkoliv.

Chceš překročit sám sebe? Pak se začni dívat dovnitř.

Sri Chinmoy