Den jako každý jiný, sluníčko svítí, ptáci zpívají a já makám v home office. Začalo to nevinně… „Pojď s námi na Kozubku“… „Mě se nikam nechce“… Dokončím práci a podvědomě vytahuji sportovní věci ze skříně… „Doběhnu vás, budete můj support tým a počkám vás pak na Kozubce.“ V plánu mám opalovačku, 15km max a naučit se ťapkat s novými hůlkami. Jdu jen na 15, tak na co jídlo, balím rychle vodu, hůlky a triko s dlouhým rukávem pro „co kdyby náhodou.“
Sraz samozřejmě nestihnu, protože se vybírám jak vrána do Teplic. No co, nějak tam dojdu. ČR má jedno z nejlepších turistických značení, no stress. Na Kozubové potkávám holky, dám chvíli pauzu, užívám si sluníčko. Rozhodneme se pokračovat na Kamenité. Po chvíli se odpojuji a zkouším hůlky na mírném seběhu.. přesněji testuji jejich výdrž skákáním přes kaluže. Najednou něco zasyčí v trávě. Říct jim to? Nebudu je stresovat… Zase ten zvuk „bachaaaa hadííííí“ a cupitám až ke stromu, který musím přelézt s výskokem. Nechce se mi obcházet několikametrový strom přes křoví plné klíšťat. Za chvíli jsem na Kamenitém. Výhled je nádherný.
Pokračuji dál na Slavíč. Užívám si dokonalou hliněnou lesní cestu, vůni lesa, zpěv ptáků. Ze Slavíče svištím dolů v domnění, že vím kde jsem. Ukazatel „pod Skalkou“ mě utvrzuje v naději. Věřím, že se vymotám někde v Mostech. Nikdo mi neřekl, že ukazatel myslí jinou Skalku než já. Cestou potkám paní, která se ptá kam běžím .“To úplně netuším, ale potřebuji se dostat na Lomnou nebo Mosty.“ Paní mě ujišťuje, že běžím správně a přeje hodně štěstí. Po 5km míjím dřevěnou roubenku a venku dědečka, výjev jak z pohádky. Pro jistotu se ptám „je to cesta na Lomnou?“ Pán mě značně znervóznil: „to jste úplně blbě. Tady se každý ztrácí, musíte se vrátit na rozcestí a jít po žluté.“ To jsem fakt slyšet nechtěla.
Mrknu na Garminy 22km, dochází mi, že od zranění jsem víc v kuse neuběhla. „Jak je to daleko?“ Děda hlásí: „tak 4km ke Slavíči a do Lomné další 4 max 5.“ To nedám – nevím jestli to na tu dálku slyšel, ale volá na mě „dáte to, chodí to i malé děti z tábora a já to v zimě jel i na běžkách.“ Vykulím oči, děda vypadá tak na 70. „Smekám, děkuji“ a mizím v dáli. Cesta je naprosto úžasná, malebná příroda dokresluje zurčení potůčku, vnímám frekvenci kroků a sluníčko. Najednou vidím žlutou na stromě do prudkého kopce. „To nemohl vylézt na běžkách“ probleskne mi hlavou. Tam nejdu. Marně hledám nějakou jinou žlutou značku. Třeba si je sundal a taky to vyšel. Vzpomenu si na tréning Muay Thai, relaxuji, dýchám a vypnu bolest. Kopec bude masakr.
Najednou pípne sms, v ní stojí „kde jsi“. Radost nezná mezí, konečně signál, můžu nastavit navigaci. „Netuším, někde v lese u Slavíče,“ odpovídám a nastavuji seznam mapy na domů. Ukazují 16km. Určitě je blbě, bleskne mi hlavou a jdu směrem, který ukazuje. Navigace tradičně zradila – zahněte vpravo v místě, kde není žádné vpravo. Vzpomínám si, jak se kluci z NVPP bavili o nějakém chlapovi, který preferoval chození bez značek. „Tebe bych tady chtěla mít“ pomyslím si a sjíždím to spolu s kamením a větvemi srázem dolů. Ještě pár hřebenovek a cupitání prudkými kopci a vidím nějaký bazén. „Jupíííí civilizaceee,“ zařvu si pro radost. Dole vidím i nějaké lidi, snažím se tvářit, že to ječel někdo jiný. Sbíhám k cestě, tady to už znám.
Domů je to odhadem 10km. Garminy ukazují 32 km, dochází mi, že teď je to buď a nebo. Jedu si svůj boj. Nevnímám nic. Z nirvány mě vytrhne bolest hlavy. Naštěstí vidím studánku, dřepnu k ní a v tu ránu mi dochází, že to nebyl dobrý nápad. Žaludek je jak na vodě. Od rána jsem nic nejedla, takže běh „na Zátopka“ naštěstí nehrozí. Voda je záchrana, už chápu psy, proč ji pijí i z kaluže. Vzpomenu si na rady kluků z NVPP a rozbíhám se. Nějaký cyklista na mě volá „ahoooj, jedeš dobře.“ No tvl, to musím vypadat hrozně už i zezadu, když mě povzbuzuje cizí chlap. Myšlenka mě rozesměje a běžím dál. Je mi jedno tempo, rychlost, vnímám jen asfalt ubíhající pod nohami a přírodu kolem.
Asi 5 km před barákem pípne další sms „jak to jde?“. Hlava stávkuje „37 km mám dost“. Za chvíli přijde další zpráva „Super výkon, zasloužíš masáž.“ Odpovídám „masáž anebo zastřelit, nic mezi tím“.. reakce na sebe nenechává dlouho čekat „raději masáž.“ Uvědomuji si, že každá situace je neutrální. Je jen na nás, co si vybereme. Plácat se v negativitě anebo ji dát pozitivní náboj? Tenhle boj si prostě vyhraji. Hlavou se mi honí motivace trenérů Como-3 gym, rady kluků z NVPP a myšlenka, že si tvořím vlastní příběh. Netrvá to dlouho a jsem doma.
Garmin hlásí extrémní vybití baterie. Poslední údaj který vidím je 41,95 km. Potvora, chce abych si to dala ještě jednou a mě dochází, že tohle nebylo naposled.
Ne nadarmo se říká Life begins at the end of your Comfort zone a právě tam…. tam se formuje osobnost.