Bosnu a Hercegovinu necháváme za zády a svištíme do Chorvatska. Konečně země, kde je léto v plném proudu. Už nemusím tahat teplé oblečení a nepozorovaně nastavovat klimu v autě k vyšším hodnotám. Neztrácíme čas, ubytování bookujeme během několika minut rovnou z auta. Chorvatsko je ve srovnání s Bosnou mnohem víc pokryté signálem. Máme skvělé místo přímo u moře, vedle pizzerie a od centra města je to co by kamenem dohodil. Co víc si přát? Pravou chorvatskou zmrzlinu 🙂 Chuť je velká, mizíme do města a ještě netušíme, že hledáme jehlu v kupce sena. Po necelé hodině hledání rezignujeme na „jakoukoliv zmrzlinu.“
Druhý den ráno vyrážíme do Národního parku Krka. Ve srovnání s českými národními parky, kde nepotkáte téměř ani živáčka, je ten chorvatský živý až dost. Z informační tabule u vstupu se dovídám, že aktuální počet návštěvníků je necelých 2000. Říkám si, OK na 109 km² se to nějak ztratí. Řada za mnou napovídá, že ne. Cestou k vodopádům moc lidí nepotkáme, vypadá to, že se moje skeptická prognóza nevyplnila. Fotit se moc nedá, protože úzký kamenitý chodník lemují stromy a křoviny, které místy tvoří tunel. Testuji různé režimy nového GoPro na sobě, stromech a na Čižmovi. Ten takové nadšení nesdíli.. zatím.
Čím blíže se dostáváme k vodopádům, je mi jasné, že moje počáteční prognóza byla naprosto realistická. Nejen, že jsme víc stáli než šli po lávkách vedoucí přes řeku Krku, ale jakékoliv focení, bylo téměř nemožné. Hlava na hlavě. Trochu satisfakce nabídla vyhlídka, na kterou jsme se dostali po půlhodině v tlačenici. Selfies everywhere. Asi po dvou minutách focení si jeden z davu Čechů a Slováků začal mít nemístné narážky, protože se nemohl dočkat svého selfie s vodou. Vysvětlila jsem mu, že každý má právo koukat a fotit vodopád, jak dlouho chce. Chvíli počkal a začal znovu. Nekompromisní Čižmi byl ve vysvětlování úspěšnější.
Pokračovali jsme dál lesíkem, který protíná řeka. Ta vytváří nádherná jezírka. V jednom z nich jsem objevila hada. Nikdo z procházejících si ho nevšiml. Po několika minutách vedle mě ječí nadšený otec „Jeee, had“ a mává zběsile na své ratolesti. Evidentně vidí hada poprvé v životě.
K hadovi se přibližují ryby. Čekám a tipuji, po které skočí jako první. Had se ani nehne. Najednou zvedá hlavičku a … nic. Ryby jsou v těsné blízkosti hada… pořád bez reakce. Buď je dobrý stratég, je nažraný, anebo ryby prostě nežere. Nehne s ním, ani když připlouvají další rybky. Najednou někdo píchne do vody dřevem. Více jak metrový had se schoval do rostlinek. Mám po focení.
Jakmile zjistím, kdo to byl, zůstává mi rozum stát. Klacek ve vodě bych čekala od dětí, ale ne od jejich otce. Jeho hravost nesdílí ani jeho vlastní děti. Na konci národního parku je velký vodopád a přírodní koupaliště pro turisty. Zkoušíme fotit z vody. Díky davům turistů je použití stativu nemožné, jsme ohleduplní a fotíme z ruky. Čižmi si všímá vážky, kterou mu vzápětí nadšený turista (který si jí všiml také), vyleká. Nemilé.
Den se chýlí ke konci. Cestou nazpět se nad mořem vytvořil dokonalý západ slunce. Na moři se objevuje loď, takže máme o zábavu postaráno. Tentokrát jdeme spát brzy, čeká nás totiž největší cíl celé dovolené.
